Vánoce za starých časů
A jaké byly v minulosti vánoční zvyky v Karlovarském kraji? O egerlandských Vánocích vyprávěl na Sokolovsku historik Stanislav Burachovič.
Pečete na vánoce "Gepackene Pöizhla"? Ne? Před 100 lety by tyto pochoutky na žádném stole nechyběly. „Pekly se takové placičky velikosti vajíčka, sladké lívanečky, které se spařovaly horkým mlékem a které byly zpravidla zalévány řepným sirupem, nebo zavařeninou a sypaly se perníkem,“ vysvětluje historik Stanislav Burachovič. Pro ty, kdo by je chtěli ochutnat, jsou k dostání v hostinci v Jakubově na Karlovarsku jako celoroční dezert.
Vánoce v kraji v minulosti byly stejně jako jinde křesťanskou církví převzaté a upravené pohanské svátky zimního slunovratu a tomu také odpovídaly zvyky a tradice.
Stejný jako dnes byl předvánoční úklid, který znamenal vyčištění celého domu. „Zametalo se březovými košťaty, na venkově byly předsíně vystlány žitnou slámou, ta se vynášela až na první svátek vánoční,“ popisuje Burachovič.
Když bylo vše náležitě uklizeno, tak se do místnosti stavěly betlémy. Ty měly různé podoby, od skromných, všelijak slepovaných po skutečná mistrovská díla řezbářů. Zvláštností byly potom rohové betlémy známé v Přebuzi.
K předvánočnímu období také patřil výlov rybníků a zabijačky. „Bez pravé zabijačky byly Vánoce nemyslitelné. Samozřejmě pouze u těch bohatších lidí, chudí lidé v Krušnohoří pochopitelně žádné prase zpravidla neměli. Prase se zabíjelo vesměs čtrnáct dní před svátky, udělaly se velké hody, sezvalo se množství lidí,“ pokračuje karlovarský historik.
Nejvýznačnějším dnem byl ale samozřejmě 24. prosinec. Ten zahajoval dvanáct posvátných dní, které končily na Tři krále. „Na Štědrý den se již nesmělo pracovat, kromě příprav na večeři. Pokud se usedlo ke stolu, nikde nesmělo viset prádlo. To byla vůbec nejhroznější věc, co se mohla stát, zapomenout někde viset prádlo na uschnutí. Tradovalo se, že to přinese velké neštěstí dobytku, neboť to pověšené prádlo symbolizovalo staženou kůži z mrtvého dobytčete,“ říká Burachovič.
Na Štědrý den se také nesměly zatloukat hřebíky, darovat či půjčovat věci, střepy znamenaly smůlu a byl také nařízen přísný půst. „Lidé tak mohli konzumovat pouze postní jídla, to byla zpravidla hrachová polévka a kousek chleba, černá káva s chlebem, nic jiného,“ vrací se do minulosti Stanislav Burachovič.
Navštěvovaly se také hroby předků a zapalovaly svíčky. Po první světové válce se ujal zvyk stavět na hrob malý vánoční stromek s hořícími svíčkami. Pár dní před Vánocemi se pekly štoly a vánočky. „V našem kraji z pšeničné mouky, mouka se smísila s chlebem a přidalo se droždí, cukr, sůl a mandle a rozinky. Vánočky se na rozdíl od štol splétají, zpravidla ze tří vrstev. Z výsledku pečení se usuzovalo, co příští rok přijde,“ vysvětluje Burachovič. Přičemž vánočku dostal každý sloužící v domě. A štědrovečerní večeře? „Ta znamenala nacpat se až k prasknutí. Mělo se jíst tolik, až mastnota stékala z brady na stůl. Mělo se ochutnat také od všech devíti chodů na stole,“ říká Burachovič. I když většinou na stolech bylo přece jen chodů méně, zpravidla sedm. Vedle již zmíněných „Gepackene Pöizhla“, kterým se v tehdejší karlovarské oblasti také říkalo „selská ryba“, to byl stejně jako dnes různě upravovaný kapr, pečený, smažený, na modro, na černo, s knedlíkem v polské omáčce.
V chudších rodinách si museli vystačit s polévkou, rybou a štrúdlem. Štědrovečerní večeři se však snažili udělat co nejlepší i ti nejchudší obyvatelé v našem kraji. „Ještě na sklonku 19. století se stavěl pod stůl hrnek s vodou a sedmi zrnky ječmene, ta měla chránit v novém roce před ječnými zrny. Pod ubrus se také někde dávaly peníze, aby jich bylo dost, nebo jablko pro štěstí. Na dveře se věšel česnek a cibule, aby přitahovaly nemoci. Před jídlem se bylo třeba nahlas pomodlit, během večeře hořela posvěcená svíce. Pokud to bylo jen trochu možno, u stolu měl sedět sudý počet lidí. Dveře musely být pevně uzamčeny, aby nemohl nikdo rušit, od stolu se také nesmělo vstát. A největším neštěstím bylo, když se sešlo u štědrovečerní večeře třináct osob, to byl konec. Radši se musel vzít někdo z ulice,“ popisuje dávné štědrovečerní zvyky Karlovarského kraje Stanislav Burachovič.
Obvyklé bylo sledovat svůj stín od svíce, kdo ho viděl dvojmo, měl umřít, kdo neviděl svůj stín vůbec, tak také. Naopak čím delší stín byl, tím lépe. Po večeři se věštilo z ořechů a jablíček, nechyběly, stejně jako v mnohých rodinách i dnes, plovoucí svíčky, rozkrojené jablíčko. Přes noc zůstával na stole bochník chleba, aby bylo vždy dost jídla. Tento zvyk zjevně přetrvává z pohanských dob, kdy se přinášely oběti bohům a duchům. Obvyklé bylo nošení zbytků jídla na zahradu. Hospodyně shrabala zbytky od stolu a vysypala to u nejbližšího ovocného stromu, se kterým se třáslo za formulace „Vstávej, strome, a nes, Štědrý večer máme dnes.“ Děvčata také věštila stranu, ze které přijde ženich, a to podle směru, ze kterého se ozvalo štěkání psů. Na Egerlandsku nechyběl samozřejmě vánoční stromek, Zuckerbaum, který někde nahrazovala pouze ozdobená smrková větev. Stromek byl na vsích malý, se svíčkami, jablky, ořechy, s křížalami, perníčky. Navrch se dávala špička, hvězda, nebo anděl. Stromek se strojil večer, nebo v noci před Štědrým dnem. Na náměstích se objevil po 1. světové válce a nechyběla pod ním kasička, do které se dávaly peníze pro chudé děti.
Samotná nadílka kolem poloviny 19. století probíhala až po půlnoční mši, nebo až druhý den ráno. „Po půlnoční mši se děti vzbudily s tím, že zatímco spaly, byl tu Ježíšek s dárky. No, Ježíšek. Tak jak byl prezentován mně, když jsem byl malý, byla to krásná bytost ženského pohlaví, bíle oděná, s kočárem, který táhlo spřežení bílých koní, sestupující z nebe,“ vrací se do dětství Burachovič. V ostatních částech našeho kraje se Ježíšek připodobňoval k andělovi a opět nechyběl kočár tažený bílým koněm. Přestrojeny za Ježíška chodily i ženy a dívky. Chlapci dostávali oblečení a vyřezávané figurky, například povoz s koňmi. Děvčata potom kolébku s panenkou, hřebínek a podobně. Ve městech byly již před sto lety k vidění pod vánočním stromkem moderní hračky. Po nadílce se zejména mládež věnovala různým hrám. A Štědrý večer byl také časem pro věštění. Např. v Hroznětíně se hospodář o půlnoci koukal do komína a tam se mu jako v zrcadle měly zjevit události následujícího roku. Nezapomínalo se ani na zvířata, která dostala špetku něčeho dobrého.
