Učitel Václav Němec
Životní pouť významné poválečné osobnosti Sokolovska sepsala PhDr. Helena Kavková.
A potom začátkem školního roku 1933/34 přebírá malou českou lískovskou třídu se šestnácti žáky po Václavu Mikyskovi. Snad tehdy ještě sám netušil, že právě Sokolovsko se stane jeho trvalým domovem. Ale od prvních dnů se živě zapojuje do života obce se snahou probudit tady český vliv.
Jeho zásluhou je v Lískové prvně slaven Den matek, nacvičuje s dětmi besídky, ve svém volnu s nimi chodí na vycházky po okolí, v červnu s nimi jede na první školní výlet Proto tento mladý učitel, který se projevuje jako vlastenec i organizátor, neuniká pozornosti inspektorátu pro české menšinové školy.
A tak po dvouletém působení v Lískové dostává nový dekret Je totiž jmenován řídícím učitelem . české menšinové školy v Citicích. Tady se záhy sbližuje jak s dětmi, tak s dospělými. Spojuje je mnoho. Byl to jejich pan řídící. Ve chvílích dobrých, i v hořkosti růstu henleinovských myšlenek, které nakonec v osudném podzimu 1938 vyústí do nutnosti s českou menšinou v noci 27. září obec opustit. V ruce měl tehdy jen odřenou aktovku a v sobě rozhodnutí, že se sem vrátí. To čekání však trvalo celých šest let.…..
Píše se červen
Patřil k nim, vracel se přece domů. . V kapse měl dekret vládního zmocněnce Ministerstva školství s úkolem převzít do české správy všechny německé obecné školy na Falknovsku a obnovit tady české vyučování. Nebyl to záviděníhodný úkol.
Uvážíme-li kolik měl region před válkou českých menšinových škol i učitelů a fakt, že se sem po válce 19.června 1945 vrátil pouze jako jeden, jediný. Město bylo v troskách po náletu, plné Němců i amerických vojáků., nedostatků mnoho, radostí málo. A do toho přijíždí z vnitrozemí rodina s malou devítiměsíční Janičkou.
Patří mezi onu hrstku českých nadšenců a s ní pořádá u Vítkova 6.července 1945 památnou oslavu Mistra Jana Husa. Taky shání učebnice i pomůcky, a dělá všechno proto, aby byly pro děti prvních dosídlenců připraveny třídy 1. obecné školy v Chebské ulici, jejímž ředitelem se od září stává.
Zároveň je taky spolupořadatelem společenských večerů v Armádním domě, stojí v čele pedagogické rady, zakládá mužský pěvecký soubor, podílí se na ochotnickém divadle, působí v kulturní sekci Místní správní komise, podporuje myšlenku vzniku muzea. Už rok po válce pomáhá v opuštěné budově na Hruškové organizovat první školu v přírodě.
Nejsou to lehké roky. Sám brzy poznává překotnost nenávisti ke všemu německému s neuváženou likvidací řady památek i přizpůsobivosti historie, rozlišuje lidi podle skutků a totéž vštěpuje bezpočtu žáků, kteří za desítky let procházejí kolem jeho učitelského stupínku. A trvá myšlenka zaznamenat aspoň něco z proměn Sokolovska.
Odkud mizí typická zákoutí, staletý kolorit, i cenné historické památky. .Především díky jeho neúnavné snaze také není zapomenuto, že ve Svatavě stával ženský koncentrační tábor. Pátrá po starých dokumentech, spojuje se s bývalými vězenkyněmi v mnoha zemích a pomáhá uskutečnit v šedesátých letech jejich setkání.
Pouští se i do nezáviděníhodné úlohy sestavit z dochovaných neúplných archivních útržků i vzpomínek o vysídlení zdejšího německého obyvatelstva souvislý text. („Odsun a proč ?“) Přibývá článků na různá vlastivědná téma,rodí se drobné prózy i verše, také série textů z dějin Sokolova, nazvaná „Město, v němž žiji“. Osm let je i sokolovským městským kronikářem.
Ani když opouští pedagogickou činnost vzhledem k důchodovému věku, jeho činorodost neustává. A krystalizuje do vskutku ojedinělé akce. Tehdy totiž přichází s myšlenkou, uspořádat setkání nazvané „Pětačtyřicátníci“. V Hornickém domě se 16. května roku 1985 setkávají ti, kteří sem přišli v onom přelomovém pětačtyřicátém roce, aby pomohli začít psát stránky českého Sokolova. Akce tehdy měla nebývale nadšený ohlas. Stále dál vzpomíná, shromažduje, zaznamenává, píše.Škoda, že řada studií zůstala v nevydaných rukopisech a padá na ně prach nezájmu.
Když 24.května 2001 zákonitostí věčnosti opouští všechno, s čím byl spjat a co měl upřímně rád, učinila jeho rodina rozumný krok. Předala totiž většinu jeho písemnosti do plzeňského archivu. Protože to, čím po celá léta žil, čemu se věnoval, o čem tolik věděl,zaznamenal, vydal, i co vložil do dalších, připravených ale už nikdy nepublikovaných textů, tvoří cenný pramen. Pro dny příští.
Který bude i vyznáním, že vroucně přilnul k tomuto kraji i Sokolovu a bezesporu mnoho pro ně udělal. Jsou v tom jeho krušné i nadšené prvorepublikové české začátky, složitá doba poválečná, společenské zvraty a trvalá hluboká opravdovost vztahu ke zdejšímu domovu. .Co dodat ještě?
Glorifikují se osobnosti řady jmen. Ani životní a lidská cesta pana učitele Václava Němce, jemuž by letos 5. dubna bylo rovných sto let by také nikdy neměla upadnout do zapomnění.
