Jdi na obsah Jdi na menu
 


V Drážďanech zvolena Štolová dívka

Štolová dívka sezóny 2013/14 se 17. října 2013 ujala svého úřadu. Letošní zástupkyní drážďanského pekařského umění se stala Friederike Pohl. Devatenáctiletá Friederike tak převzala pomyslné žezlo od loňské štolové dívky, kterou byla Cynthia Brozek.


stolovadivka.jpgFriederike Pohl (na snímku) je v pořadí již 19. drážďanskou štolovou dívkou. Ona i jejích osmnáct předchůdkyň byly zvoleny jako velvyslankyně vánočního města Drážďany a místních pekařství a cukrářství, které jsou certifikovanými producenty originální drážďanské štoly. Ta se po celém světě prodává pod evropským chráněným zeměpisným označením »Dresdner Christstollen®«.

Nejdůležitější akcí, které se štolová dívka letos zúčastní, bude jubilejní 20. Štolová slavnost v sobotu 7. prosince 2013. První veřejné vystoupení Friederiky Pohl bude ale již o měsíc dříve, a sice tzv. »Stollenprüfung« tj. zkouška z historie a z teorie pečení pravé drážďanské štoly spojená s ochutnávkou štol certifikovaných pekařů a cukrářů. Tato veřejná zkouška se uskuteční v nákupní pasáži Altmarkt-Galerie, v pátek 8. listopadu 2013 v 11 h.

Kandidátkami na post štolové dívky smějí být výhradně budoucí specialistky v oboru pekařství a cukrářství studující na drážďanské vyšší odborné škole a pracující v drážďanských cukrářstvích a pekařstvích. Vzhledem k německému duálnímu systému učňovského vzdělávání (tzv. Ausbildung) probíhá totiž získání výučního listu v těsné spolupráci s konkrétními firmami a podniky. Tam učni a učenky získávají praktickou část své budoucí kvalifikace. Garantem teoretických znalostí je odborná škola, kterou souběžně navštěvují.

Letošní štolová dívka byla vybrána z osmi kandidátek. Porotu tvořili zástupci PR agentury Zastrow+Zastrow a zástupci pekařů a cukrářů. Klíčovými kritérii pro výběr byly dobré studijní výsledky a odborné znalosti ohledně drážďanské štoly a Štolové slavnosti. Cynthia Brozek je studentkou Odborného vzdělávacího střediska pro výživu a zemědělství a cukrářskou učenkou v cukrářství Caffé Bierbaum v drážďanské čtvrti Niedersedlitz.

Štolová dívka či německy „štolnmédchn“ a v Sasku pak jedině „štolenmédšn“ je volena každoročně na podzim, a to již od druhého ročníku Štolové slavnosti v roce 1995. Celý rok pak šíří věhlas saských vánočních tradic a reprezentuje drážďanský Štrýclmarkt a vánoční štolu po celém světě.

První štolovou dívkou byla zvolena v roce 1995 Sophia Looß, poté následovala Steffi Silbermann roku 1996, Susanne Hayn 1997, Susann Gnauck 1998, Karin Seifert 1999, Marlene Parth 2000, Maria Grundmann 2001, Katharina Franke 2002, Sindy Funk 2003, Denise Hoffmann 2004, Natalie Liwadnich 2005, Mandy Irmscher 2006, Sylvia Biedermann 2007, Luise Schneider 2008, Christine Herrmann 2009, Claudia Ruhmland 2010. V roce 2011 se štolovou dívkou stala 18letá Lisa Straßberger z Pekařství a cukrářství Dietze, kde se vzdělává v oboru zaměřeném na prodej pečiva. Loňskou štolovou dívkou byla 19letá Cynthia Brozek z pekařství Wippler v Pillnitz.

FOTO: Friederike Pohl - 19. štolová dívka - a předseda ochranného svazu drážďanských pekařů Henry Mueller © ZZDD.de
 

Karel Hrabák - rodák z Falknovska

Vitální, čerstvě 91letý Karel Hrabák byl na konci listopadu hostem hudebního „M“ klubu v Městském domě kultury v Sokolově. Rodák z Falknovska, jak sám sebe hrdě nazývá, přítomným posluchačům přiblížil předválečnou i pozdější historii Sokolova. „Byla nás tady Čechů jen hrstka,“ upozornil na úvod a po dlouhých desetiletích detailně popsal tehdejší tvář města. Přítomní se tak dozvěděli, kde před válkou stálo vyhlášené řeznictví Riedl, železářství Steidl, cukrárna pana Reitera, zbrojnice, fara nebo třeba mlýn. Hrabák hovořil také o veřejných lázních v tehdy nově vybudovaném Hornickém domě.

hrabak-web.jpgBěhem téměř jedenapůlhodinového vyprávění se nechal sokolovský pamětník přerušit jen jednou, v ten moment přišla na řadu krátká ukázka z knihy „Pětačtyřicátníci“ učitele Václava Němce, významné postavy poválečného Sokolova, který v ní posbíral příběhy novoosídlenců.

Životy obyvatel ještě předválečného Falknova připomněl i Hrabák. Například svého otce, ten přišel do hornického kraje hledat práci. Nejdříve nastoupil na poště, ale tenkrát bylo řemeslo doručovatelů zásilek tvrdou řeholí. „Ráno na poště ve Falknově vyzvedl brašnu, která jenom prázdná vážila 16 kilogramů, tu mu naplnili a vyrazil pěšky na svůj revír, do Kynšperka, Pochlovic, Kaceřova a pak zpátky,“ popsal Hrabák.

A přidal také vlastní zážitky. V roce 1935 cestoval se skautským oddílem z Dolního Rychnova na české skautské jamboree do Domažlic, kde se svými kamarády vyhrál zajímavou cenu, na dřevěném, 2 krát 1 metr velkém podstavci umístěný kompletní skautský tábor z perníku. „Do Falknova putoval vlakem. Železničáři nám potom půjčili velký čtyřkolák, byli jsme rádi, že jsme ho, bylo nás osm skautů, dotlačili z nádraží ve Falknově do Rychnova a potom zase zpátky,“ vzpomíná po letech s úsměvem Hrabák.

Perníková cena vydržela v dřevěné skautské klubovně několik týdnů. Potom přišlo na řadu porcování. „Maminky nám perníkový tábor nakrájely a každý si domů odnesl kousek. Já jsem dostal velkého skauta s kloboukem. Má štítek Falknov, ještě ho mám doma,“ pochlubil se Hrabák.

Ten mimo jiné připomněl také své jedno zajímavé předválečné setkání.

„Učil jsem se u železáře. Chodil tam i takový dlouhán, se kterým jsem i několikrát mluvil, protože jako zdejší rodák jsem perfektně ovládal zdejší nářečí egerlandštinu. Později jsem se dozvěděl, že to byl Karl Hermann Frank,“ přiblížil Hrabák kontakt s tehdejším vysokým představitelem Sudetoněmecké strany a také poslancem prvorepublikového československého parlamentu, jenž byl po válce jako válečný zločinec popraven.

Karek Hrabák také hovořil o židovské rodině Bendů, návštěvách sokolovské synagogy, spolužáku Jiřím Jelínkovi, legendárním trumpetistovi, který později působil v orchestru Karla Vlacha, ale také o železničářském konzumním družstvu, kde dostávali zaměstnanci drah potraviny na knížku, kterou platili vždy po obdržení gáže, nebo české měšťanské škole. Ale o tom zase někdy příště.

 

Erich Kühnhackl

Je 24. dubna 1983. Československou hokejovou reprezentaci čeká poslední zápas základní části mistrovství světa. Na postup do finálové čtyřky šampionátu stačí jediné, neprohrát večer s domácím Německem. Jenomže Němci nebudou chtít svou kůži prodat lacino. Jsou to totiž právě domácí, kteří se v případě výhry nad Československem mohou radovat z obrovského úspěchu, postupu do finálové čtyřky mezi Sovětský svaz, Kanadu a Švédsko.

Navíc Němcům se v poslední době proti Čechům daří. Zřejmě důsledek práce českých trenérů, kteří stojí na střídačkách některých bundesligových týmů. Tenkrát byl německý hokej úplně jiný než dnes, praktikoval českou hokejovou školu. Výběr Xavera Unsinna podává houževnatý, velmi disciplinovaný výkon, podepřený mnoha kreativními hráči. O tom se ostatně mohli reprezentanti ČSSR přesvědčit již v minulém roce, kdy na mistrovství světa ve finských Helsinkách (1982) v úvodním zápase šampionátu překvapivě prohráli právě s německými hokejisty 4:2.
 
A dnes potřebují Němci vyhrát znovu. Vyprodaná aréna Olympijského stadionu v Mnichově od počátku žene domácí mužstvo do útoku. V páté minutě utkání deset a půl tisíce diváků vybuchuje nadšením, obrovitý Erich Kühnhackl posílá Němce do vedení.
Tímto výsledkem také končí první třetina. Hned po přestávce však srovnává stav na 1:1 hbitý Jiří Lála.
 
V polovině třetiny posílá dokonce Čechoslováky do vedení Vincent Lukáč, a když o necelé dvě minuty později připojí třetí zásah do německé klece jihlavský obr Oldřich Válek, zdá se být dobojováno. Po dvou třetinách svítí na ukazateli skóre 3:1 pro ČSSR. Němci potřebují k postupu vyhrát, k tomu jim teď chybí vstřelit tři branky a žádnou neinkasovat.
 
Krátce po zahájení třetí části však vykřesá jiskřičku naděje znovu ostrostřelec Kühnhackl, který snižuje na 3:2. Německý obrovitý centr má svůj den. Ve 48. minutě hala vybuchuje znovu nadšením. Kühnhackl dovršuje svůj hattrick a srovnává na 3:3.
 
Němci se dál tlačí do útoku. Jsou krůček od dalšího historického úspěchu, navíc před domácími fanoušky. V poslední minutě nervy drásajícího utkání je to znovu Kühnhackl, který se řítí osamocen na Jiřího Králíka v československé brance. Kdo s koho. Německý obr si rovná puk na čepeli své krátké hokejky.
 
Střela a puk končí na tyčce!, která tak zachraňuje tým ČSSR od vyřazení. Vzápětí se ozve závěrečný klakson, dobojováno, domácí smutně klopí hlavy. Byli jen krůček od senzace. „Mistrovství v domácím prostředí pro nás tehdy hodně znamenalo,“ říká po čtvrtstoletí muž, který tenkrát málem vyřadil Československo z bojů o medaile.
 
Po mezinárodních ledových kolbištích se proháněl 13 let, za německou reprezentaci odehrál 211 utkání. A na ledě byl vidět. Nejen kvůli téměř dvoumetrové postavě a dlouhým vlasům vlajícím zpod přilby, ale hlavně kvůli hře.
 
V reprezentaci nastřílel 131 branek, stal se nejlepším hráčem kanadského bodování mistrovství světa v roce 1978 a zimních olympijských her v roce 1984 v Sarajevu. V roce 1997 byl zařazen do světové síně slávy IIHF, v roce 2000 byl vyhlášen německým hokejistou století. Není divu. V Bundeslize odehrál 774 zápasů, v nichž nastřílel 724 branek a připsal si 707 asistencí.
 
Drží také rekord bundesligové sezony, v ročníku 1979/80 nastřílel ve 48 utkáních 83 branek a spolu se 72 přihrávkami dosáhl na 155 kanadských bodů! Osmkrát se stal nejlepším střelcem Bundesligy. Reprezentační dres pověsil na hřebík v roce 1985. Když se loučil v roce 1989 s hokejovou kariérou, přijely se s ním rozloučit největší hokejové hvězdy Evropy. Ale pojďme po pořádku.
 
Vytáhlý německý centr se narodil 17. 10. 1950 v Citicích u Sokolova v německé rodině. Jeho otec měl tradiční povolání hornického Sokolovska, byl zaměstnán na šachtě, jako bagrista. „Erich převyšoval všechny, a nejen svou postavou, byl nejvyšší ze třídy. Nadaný byl snad na všechny sporty,“ vzpomíná po letech na svého spolužáka z citické školy Zdeněk Plachý.
 
Kühnhackl měl už od mladých let ohromnou vůli po vítězství. Chtěl vyhrávat vždy a všude. Neustále byl připraven na kdejaký kanadský žertík. Nejprve chtěl být detektivem, potom fotbalistou a nakonec se jeho vzorem stal československý hokejový reprezentant Václav Nedomanský. Právě podle něho si zvolil číslo na dresu – 14.
 
Se „závodním“ hokejem se tehdy začínalo mnohem později než dnes. Se svými spolužáky tak chodil hrát hokej na citický rybník Felicián a na „Starou řeku“. Zlom nastal v šesté třídě. Po hokejovém turnaji základních devítiletých škol v Sokolově vybrali citickou školu pro utkání s vrstevníky z německého Klingenthalu.
 
„Za podpory tehdejšího ředitele Krále, který dokázal sehnat peníze na hokejovou výzbroj, a podpory Baníku jsme sehráli utkání v Sokolově a poté také v tehdejším Karl-Marx-Stadtu,“ pokračuje ve vzpomínkách Kühnhacklův spoluhráč ze školy Plachý.
 
Erichův talent při těchto zápasech škol neunikl jednomu muži stojícímu nenápadně za mantinelem, tím byl František Vrkoč starší, trenér Baníku Sokolov.

Tehdejší trenér František Vrkoč rozpoznal talent vytáhlého mladíka a pozval ho na trénink starších žáků Baníku Sokolov, kde mu také poskytl pravé hokejové základy. Kühnhackl se v dresu Baníku rychle zabydlel. V dorostu již patřil k těm hráčům, kteří byli pozváni k tréninkům v tehdejším áčku.

„Měl úžasnou kličku a v té době nevídanou střelu švihem, svoji hodně krátkou hokejku držel nahoře takovým hodně zvláštním stylem,“ říká bývalý Kühnhacklův spoluhráč z dorosteneckého celku Bohumil Procházka. Na jeho extrémně krátké hokejky vzpomíná i jeho další tehdejší spoluhráč z dorostu František Vrkoč mladší. „Jak byl vysoký, tak si hokejky ještě o 10 centimetrů zkracoval,“ potvrzuje Vrkoč.

V 17 letech byl pak Erich Kühnhackl připraven nastupovat za seniorské mužstvo Baníku v tehdejší druhé lize. Osud tomu však chtěl jinak. Psal se rok 1968. Tři dny po sovětské okupaci dostává rodina povolení k vysídlení do Německa. Kühnhacklovi nakládají věci do přiděleného vagónu a odjíždějí směr Německo.

Kdyby Erich neodešel? „Myslím, že kdyby zůstal, byl by to pro něj konec. Důležité by bylo, jak by ho přijala tehdejší parta v áčku. Měl by to těžké,“ myslí si Bohumil Procházka.

Hypotetická otázka, jak by Kühnhackl dopadl, kdyby rodina neodešla na Západ a Erich zůstal v tehdejším Československu, se samozřejmě nabízí. Stejně jako vkrádající se odpověď, že v silné konkurenci československých hráčů by se do reprezentace ČSSR nepodíval. Jinak to ale vidí muž nad jiné povolaný, někdejší reprezentační trenér československých hokejistů, který měl možnost Ericha nespočetněkrát sledovat, dr. Luděk Bukač.

„Erich měl díky tomu, že vyrůstal v Československu, základní československou hokejovou edukaci. Na evropské poměry měl nebývale výhodné parametry. V německé reprezentaci, která v té době měla velmi vysokou evropskou třídu, byl výraznou postavou. Byl to nejenom výborný střelec, ale hru dokázal také velmi slušně tvořit,“ vzpomíná na Kühnhackla Bukač.

Oblékl by Erich i československý reprezentační dres? „Já myslím, že by se prosadil, měl pro to předpoklady. Možná že kdyby zůstal tady, tak by se výrazněji prosadil i ve světovém hokeji. Hokejové prostředí a konkurence tady by pro něho byly daleko úrodnější, než tomu bylo v Německu v té době. Ze společenského hlediska šel do lepšího, ale z hokejového do horšího prostředí,“ soudí hokejový odborník dr. Luděk Bukač.

Kühnhackl ale, jak víme, v Československu nezůstal, a tak podobné otázky můžeme řešit pouze jako velké „kdyby“. V Německu mu pomohla jiná okolnost. V Landshutu tehdy trénoval Karel Gut. A František Vrkoč tehdy zasáhl do Erichova příběhu podruhé. S Gutem se dobře znali, a tak putoval do Německa dopis s prosbou o zhlédnutí mladého, talentovaného hráče ze Sokolova. Karel Gut pozval Ericha mezi juniory Landshutu a dal Vrkočovi za pravdu. Štěstí? Nikoliv. „Když se Erich dozvěděl, že odejde do Německa a že půjde ke Gutovi na zkoušku, začal na sobě tvrdě makat. Během 2–3 měsíců neskutečně zesílil. Z vytáhlého mladíka, který byl samá ruka samá noha, se stal chlap,“ popisuje další zvrat v Erichově kariéře Procházka.

Kühnhackl se v Landshutu prosadil a zůstal tam, s dvouletou přestávkou v Kolíně nad Rýnem oblékal červenobílý dres místních EV až do roku 1985. Ve stejném roce také ukončil na mistrovství světa v Praze svou reprezentační kariéru, hráčskou potom v říjnu 1989 zápasem Landshut – výběr Evropy, na kterém nechyběli nejlepší evropští hráči.

Po skončení hráčské kariéry působil jako trenér, vedl dokonce německou reprezentaci na MS 1989. V současné době pracuje pro německý hokejový svaz a spravuje vlastní hokejovou nadaci.

Jméno Kühnhackl však znovu rozechvívá německé hokejové příznivce. To když vyjede na led nejmladší Erichův syn Tom, považovaný za jednu z největších nadějí německého hokeje. Ten naskočil v minulém roce coby 16letý za německou reprezentační osmnáctku, které pomohl na světovém šampionátu porazit Rusko. Za sebou má sezonu v druholigovém Landshutu, kde ve 42 zápasech posbíral 21 kanadských bodů. Přes nabídky ze zámoří zůstane alespoň v následující sezoně v Německu, kde ho čeká nejvyšší německá soutěž v dresu Augsburgu.

Německá hokejová veřejnost syna hokejové legendy bedlivě sleduje a srovnává. Pozornosti neujde ani otcovým očím. „Stejně jako pro mě, když hraje, je pro něj hokej vším,“ říká Kühnhackl senior na adresu syna a dodává: „Nejdůležitější ale je, že Tom zůstává nohama na zemi.“