Jdi na obsah Jdi na menu
 


Předvánoční zvyky Egerlandu

dsc_1510.jpg„Mitn altn mou ma s°, Neia dahaltn“? Nerozumíte egerlandsky? Nevadí. Na přednášce PhDr. Stanislava Burachoviče v sokolovském zámečku jste si vystačili s češtinou. Ale chtě nechtě, vše se točilo kolem svébytné německé kultury Egerlandu. Na programu zde totiž bylo povídání o pradávných předvánočních a vánočních zvycích Karlovarského kraje.

V předvánočním čase se v minulosti v našem kraji slavil přehršel nejrůznějších svátků, některé stejně jako dnes, jiné byly zcela specifické. Prvním svátkem v nabitém listopadovém „programu“ byly Dušičky 2. listopadu, hned následující den patřil svatému Hubertovi, patronu myslivců, který měl mimo jiné chránit proti vzteklině. Následoval 11. listopad se svátkem svatého Martina, ke kterému patřilo pojídání hus. „Bylo to zcela praktické. V ten čas byly husy již pěkně vypasené, ale neměly ještě tolik tuku,“ vysvětluje Stanislav Burachovič.

Den 22. listopadu byl pro změnu svátkem svaté Cecílie, patronky hudebníků, a tím také časem pro smělou zábavu, muziky a veselé žertovné hry. Bujaré veselí však končilo o tři dny později, na svatou Kateřinu. A do roku 1900 se také od 25. listopadu v našem kraji úzkostlivě dodržoval zákaz veškerých tancovaček. „Dokonce já si ještě pamatuji, že některé babičky ještě o mnoho let později varovaly zvednutým prstem ty, kdož se chtěli věnovat zábavě. Věřilo se, že kdo bude v ten čas tancovat, bude mít křivé nohy,“ pokračuje Burachovič.

Poté již začínal Rocknstubm, tedy přástky. Ženy se scházely zpravidla po třech dnech ve vybrané chalupě a tam předly len a také se dralo peří. A tuto činnost doprovázelo vyprávění, zpívání, nejrůznější hry pro děti. Přástky se také konaly ve stejný čas, od sedmé hodiny večerní do 22. hodiny. Chebsko mělo v tomto ohledu jednu výjimečnost. Ženy totiž seděly kolem otevřeného ohniště.„Muselo to být úžasně romantické. Já sám jsem to jako malej špunt zažil v Přebuzi. Vyprávěly se tam strašidelné historky. Atmosféru umocňovala brzká tma, fujavice, závěje sněhu. Vyprávěly se hrůzostrašné historky, aby se děcka začala bát a šla už spát,“ říká karlovarský historik. Nejpozději v tomto čase se také musela obydlí zabezpečit před zimou. Obkládala se mechem, slámou, rákosím, nebo prkny. Hospodář měl za úkol také zavěsit vnitřní okna, která byla v létě vyndána. Na parapety se pokládal mech, který se ozdobil jablky, nebo nejrůznějšími věnci a podobně.

Nejtajuplnější den v předvánočním čase byl potom den svatého Ondřeje, 30. listopad. Věřilo se, že je velmi nebezpečné vycházet v tento den po setmění z domů. Venku zlé síly jako předzvěst zimy vylézaly ze svých děr a pelechů a škodily lidem. Zvláštní obavy panovaly z čarodějnic, které škodily dobytku a kravám takzvaně kazily mléko. I proto se na svatého Ondřeje dělal co největší rámus, aby se zlé síly odradily. Z oken se vyhazovaly staré hrnce, střílelo se z pušek a pistolí, práskalo se bičem. Často tyto činnosti vyústily v různé neplechy, a tak mládenci například vysazovali vrátka a odnášeli je jinam, vzali kadibudku a hodili ji do rybníka, rozbíjeli ploty, ale také natahovali přes lávku nad potokem či řekou provaz, aby nešťastník za proklínání do vody spadl. A když nejtajuplnější, tak noc 30. listopadu byla pochopitelně nocí věšteckou. K pohledu do budoucnosti se používalo houserů, ale i tradičních činností, házení botou či pantoflem, děvčata tahala polínka, podle jejichž vzhledu se usuzovala podoba budoucího ženicha. Věštilo se také z hrnků či proutků z ovocných stromů.

Stejně jako dnes se na 4. prosince, na svatou Barboru, trhaly takzvané barborky.

Poté již čtyři týdny před Štědrým dnem začínal advent s věncem zavěšeným na lustru či stropě. „Je to tradice poměrně mladá. Na Chebsko přišel před zhruba 100, 110 lety přičiněním tělocvičných spolků,“ vysvětluje Burachovič. Později se ujaly i adventní kalendáře s cukrovím a čokoládou, podobné těm současným.

Tradicí bytostně se vztahující k našemu kraji je Mikuláš. „Jako malé dítě, když jsem něco chtěl, tak jsem sebou praštil na zem, zpravidla na kolonádě, a ještě do louže, a kopal jsem kolem sebe. Maminka, babička i tetičky mě vždycky přitom svorně strašily: Tak zavoláme Mikuláše a on tě s sebou vezme na Krudum, kde bydlí. Stačilo jen říct Krudum a byl ode mě pokoj. Všeho jsem nechal, protože jsem se strašně bál. Zvláštní je, že babička vždy, když jsme bydleli ve Dvorech, ukazovala správným směrem, ačkoli samozřejmě nikdy u Hruškové nebyla a stejně jako ostatní lidé v té době neměla ponětí o ruině kostela svatého Mikuláše pod Krudumem,“ zamýšlí se Burachovič.

V našem kraji ale nechodil Mikuláš a čert, ale většinou Zemper a Krampus. A někdy tyto bytosti také chodily až večer, když děti spaly, a naplňovaly jim punčochy zavěšené venku za oknem, nebo boty za dveřmi. S tajemnými bytostmi tak leckde ti nejmenší vůbec nepřišli do styku, a ovoce a dobroty tak nacházeli až ráno.

Většinou však znaly děti nadílku stejnou jako dnes, s odříkanými básničkami před bytostmi, které přišly na návštěvu až domů. A někdy byly říkanky, hlavně z úst chlapců, poněkud drsnějšího rázu. „Mikuláši, co ty po mně chceš, popadnu tě za čepici, vyrazím tě za světnice,“ provokovali chlapci v některých místech kraje.

Některá města měla také své jedinečné zvyky. Například v Horním Slavkově se mládenci převlékali za osla, chodili po domech a strašili děvčata.

Zcela jiný byl v Karlovarském kraji svátek svaté Lucie. „Zatímco ve vnitrozemí obcházely po obcích bíle oděné Lucky, na Karlovarsku nic takového k vidění nebylo,“ ujišťuje Burachovič.

Posledním předvánočním svátkem byl 21. prosinec, který stejně jako ostatní kopíroval ještě starší pohanské svátky.

„Na svatého Tomáše se také vařilo sušené ovoce pro Štědrý den, a co se této nejkratší noci v roce zdálo, to se také mělo vyplnit. Nemyslitelné bylo v tento den zabíjení zvířat, to by přineslo neštěstí,“ uzavírá Stanislav Burachovič povídání o předvánočním čase v Karlovarském kraji, nebo Egerlandu, chcete li.