Erich Kühnhackl
Je 24. dubna 1983. Československou hokejovou reprezentaci čeká poslední zápas základní části mistrovství světa. Na postup do finálové čtyřky šampionátu stačí jediné, neprohrát večer s domácím Německem. Jenomže Němci nebudou chtít svou kůži prodat lacino. Jsou to totiž právě domácí, kteří se v případě výhry nad Československem mohou radovat z obrovského úspěchu, postupu do finálové čtyřky mezi Sovětský svaz, Kanadu a Švédsko.
Navíc Němcům se v poslední době proti Čechům daří. Zřejmě důsledek práce českých trenérů, kteří stojí na střídačkách některých bundesligových týmů. Tenkrát byl německý hokej úplně jiný než dnes, praktikoval českou hokejovou školu. Výběr Xavera Unsinna podává houževnatý, velmi disciplinovaný výkon, podepřený mnoha kreativními hráči. O tom se ostatně mohli reprezentanti ČSSR přesvědčit již v minulém roce, kdy na mistrovství světa ve finských Helsinkách (1982) v úvodním zápase šampionátu překvapivě prohráli právě s německými hokejisty 4:2.Tehdejší trenér František Vrkoč rozpoznal talent vytáhlého mladíka a pozval ho na trénink starších žáků Baníku Sokolov, kde mu také poskytl pravé hokejové základy. Kühnhackl se v dresu Baníku rychle zabydlel. V dorostu již patřil k těm hráčům, kteří byli pozváni k tréninkům v tehdejším áčku.
„Měl úžasnou kličku a v té době nevídanou střelu švihem, svoji hodně krátkou hokejku držel nahoře takovým hodně zvláštním stylem,“ říká bývalý Kühnhacklův spoluhráč z dorosteneckého celku Bohumil Procházka. Na jeho extrémně krátké hokejky vzpomíná i jeho další tehdejší spoluhráč z dorostu František Vrkoč mladší. „Jak byl vysoký, tak si hokejky ještě o 10 centimetrů zkracoval,“ potvrzuje Vrkoč.
V 17 letech byl pak Erich Kühnhackl připraven nastupovat za seniorské mužstvo Baníku v tehdejší druhé lize. Osud tomu však chtěl jinak. Psal se rok 1968. Tři dny po sovětské okupaci dostává rodina povolení k vysídlení do Německa. Kühnhacklovi nakládají věci do přiděleného vagónu a odjíždějí směr Německo.
Kdyby Erich neodešel? „Myslím, že kdyby zůstal, byl by to pro něj konec. Důležité by bylo, jak by ho přijala tehdejší parta v áčku. Měl by to těžké,“ myslí si Bohumil Procházka.
Hypotetická otázka, jak by Kühnhackl dopadl, kdyby rodina neodešla na Západ a Erich zůstal v tehdejším Československu, se samozřejmě nabízí. Stejně jako vkrádající se odpověď, že v silné konkurenci československých hráčů by se do reprezentace ČSSR nepodíval. Jinak to ale vidí muž nad jiné povolaný, někdejší reprezentační trenér československých hokejistů, který měl možnost Ericha nespočetněkrát sledovat, dr. Luděk Bukač.
„Erich měl díky tomu, že vyrůstal v Československu, základní československou hokejovou edukaci. Na evropské poměry měl nebývale výhodné parametry. V německé reprezentaci, která v té době měla velmi vysokou evropskou třídu, byl výraznou postavou. Byl to nejenom výborný střelec, ale hru dokázal také velmi slušně tvořit,“ vzpomíná na Kühnhackla Bukač.
Oblékl by Erich i československý reprezentační dres? „Já myslím, že by se prosadil, měl pro to předpoklady. Možná že kdyby zůstal tady, tak by se výrazněji prosadil i ve světovém hokeji. Hokejové prostředí a konkurence tady by pro něho byly daleko úrodnější, než tomu bylo v Německu v té době. Ze společenského hlediska šel do lepšího, ale z hokejového do horšího prostředí,“ soudí hokejový odborník dr. Luděk Bukač.
Kühnhackl ale, jak víme, v Československu nezůstal, a tak podobné otázky můžeme řešit pouze jako velké „kdyby“. V Německu mu pomohla jiná okolnost. V Landshutu tehdy trénoval Karel Gut. A František Vrkoč tehdy zasáhl do Erichova příběhu podruhé. S Gutem se dobře znali, a tak putoval do Německa dopis s prosbou o zhlédnutí mladého, talentovaného hráče ze Sokolova. Karel Gut pozval Ericha mezi juniory Landshutu a dal Vrkočovi za pravdu. Štěstí? Nikoliv. „Když se Erich dozvěděl, že odejde do Německa a že půjde ke Gutovi na zkoušku, začal na sobě tvrdě makat. Během 2–3 měsíců neskutečně zesílil. Z vytáhlého mladíka, který byl samá ruka samá noha, se stal chlap,“ popisuje další zvrat v Erichově kariéře Procházka.
Kühnhackl se v Landshutu prosadil a zůstal tam, s dvouletou přestávkou v Kolíně nad Rýnem oblékal červenobílý dres místních EV až do roku 1985. Ve stejném roce také ukončil na mistrovství světa v Praze svou reprezentační kariéru, hráčskou potom v říjnu 1989 zápasem Landshut – výběr Evropy, na kterém nechyběli nejlepší evropští hráči.
Po skončení hráčské kariéry působil jako trenér, vedl dokonce německou reprezentaci na MS 1989. V současné době pracuje pro německý hokejový svaz a spravuje vlastní hokejovou nadaci.
Jméno Kühnhackl však znovu rozechvívá německé hokejové příznivce. To když vyjede na led nejmladší Erichův syn Tom, považovaný za jednu z největších nadějí německého hokeje. Ten naskočil v minulém roce coby 16letý za německou reprezentační osmnáctku, které pomohl na světovém šampionátu porazit Rusko. Za sebou má sezonu v druholigovém Landshutu, kde ve 42 zápasech posbíral 21 kanadských bodů. Přes nabídky ze zámoří zůstane alespoň v následující sezoně v Německu, kde ho čeká nejvyšší německá soutěž v dresu Augsburgu.
Německá hokejová veřejnost syna hokejové legendy bedlivě sleduje a srovnává. Pozornosti neujde ani otcovým očím. „Stejně jako pro mě, když hraje, je pro něj hokej vším,“ říká Kühnhackl senior na adresu syna a dodává: „Nejdůležitější ale je, že Tom zůstává nohama na zemi.“
